Secese představuje jednu z nejvýraznějších architektonických etap v dějinách Karlovarského kraje. Na přelomu 19. a 20. století zažíval region mimořádný hospodářský a kulturní rozmach, který se nejvýrazněji projevil v lázeňských městech, průmyslových centrech i sídlech bohatých podnikatelů. Výsledkem je soubor mimořádně hodnotných staveb, které dodnes patří k nejkrásnějším ukázkám secesní architektury v České republice.

Největší koncentrace secesních staveb se nachází v Karlových Varech. Město se na počátku 20. století stalo významným evropským lázeňským centrem a jeho architektonická podoba tomu odpovídala. Vznikaly zde luxusní lázeňské domy, reprezentativní vily, obchodní budovy i veřejné instituce. Mezi nejvýznamnější stavby patří Zámecká kolonáda, která představuje vrchol vídeňské secese v českých zemích. Pozornost si zaslouží také Městská spořitelna, budova bývalé Komerční banky, Becherova vila nebo řada lázeňských domů, mezi nimiž vynikají Elefant, Olympic Palace, Mona Lisa, Esplanade, Paša či Mattoni Trinkhalle. Významnou
součástí karlovarské secese jsou rovněž vily Lauretta, Liberty, Senta a Schwarzer, které dokládají vysokou úroveň rezidenční
architektury této doby.

Pozoruhodný soubor secesních staveb se dochoval také v Nejdku. Nejvýznamnější je Smetanova ulice, která představuje unikátně zachovaný celek přibližně dvaceti domů z období kolem roku 1900. Secesní charakter zde doplňuje evangelický kostel s farou a školkou, jehož architektura spojuje secesní motivy s regionálními stavebními tradicemi. Nejdek tak patří mezi nejcennější mimolázeňská centra secese v Karlovarském kraji.

V okrese Sokolov se secese prosadila především v souvislosti s rozvojem průmyslu. V Chodově představují významné památky evangelický kostel a vila Antona Langera. V Kraslicích vzniklo několik reprezentativních staveb spojených s místními průmyslnickými rodinami. K nejvýznamnějším patří městská jatka a vily Antona Richarda Breinla, Karla Fuchse a Wilhelma Fuchse. Tyto objekty ukazují, jak se secesní estetika uplatnila nejen v lázeňském prostředí, ale i v průmyslových městech západních Čech.

V okrese Cheb je secese spojena především s lázeňskými městy. Ve Františkových Lázních vznikla řada elegantních vil a veřejných budov, které doplnily starší klasicistní zástavbu. Mezi nejvýznamnější patří Společenský dům, vila Monplaisir, vila Hasičského spolku, vila Hermann Rieser a vila Maria. Tyto stavby představují charakteristickou lázeňskou secesi, která se vyznačuje bohatou dekorativností a důrazem na reprezentativní vzhled.

Významným centrem secese se staly také Mariánské Lázně. Zdejší architektura je charakteristická spojením lázeňské elegance s výtvarnou bohatostí secese. Mezi nejvýznamnější objekty patří hotel Krakonoš, původně známý pod německým názvem Rübezahl, dále vila Sankt Antonius a vila St. Hubertus. Tyto stavby patří k vrcholným dílům lázeňské architektury počátku 20. století a dodnes představují významnou součást kulturního dědictví města.

Samostatnou kapitolu tvoří Aš, kde se secese uplatnila především při výstavbě podnikatelských vil. Nejvýznamnějším příkladem je vila Schmidt, která reprezentuje spojení reprezentativního bydlení s moderními architektonickými tendencemi své doby. Podobně jako v Kraslicích zde secese odrážela prosperitu místního textilního průmyslu a ambice jeho majitelů.

Secesní architektura Karlovarského kraje představuje mimořádně rozmanitý soubor staveb. Vedle monumentálních lázeňských budov zahrnuje také měšťanské domy, obchodní objekty, veřejné stavby, kostely i soukromé vily. Právě tato pestrost činí z Karlovarského kraje jednu z nejzajímavějších oblastí pro studium secese v České republice. Dochované stavby dodnes připomínají období mimořádného rozkvětu regionu na přelomu 19. a 20. století a patří k jeho nejcennějším kulturním památkám.

Klasicismus se v Karlovarském kraji rozvíjel především od konce 18. století do poloviny 19. století. Tento architektonický styl navazoval na ideály antického Řecka a Říma a vyznačoval se jednoduchostí, symetrií a střídmou výzdobou. V Karlovarském kraji se klasicismus prosadil zejména v lázeňských městech a šlechtických sídlech, kde nahradil bohatě zdobený barokní styl. Významnou roli sehrál také rozvoj lázeňství, který vedl ke vzniku reprezentativních budov určených pro návštěvníky z celé Evropy.

V Karlových Varech se mezi nejvýznamnější klasicistní stavby řadí Poštovní dvůr, který byl postaven v letech 1791-1792 a sloužil jako společenské centrum lázeňských hostů. K dalším významným památkám patří dům Deutschland, jenž představuje příklad městské klasicistní architektury, a kostel svatého Ondřeje, jehož dnešní podoba vznikla při empírové přestavbě v první polovině 19. století. Za pozdně klasicistní stavbu lze považovat také budovu Sadového pramene, původně Vojenský lázeňský ústav.

V okrese Sokolov se klasicismus projevil především na šlechtických sídlech. Zámek ve Starém Sedle představuje jednu z nejčistších ukázek tohoto slohu v regionu. Mezi další významné stavby patří zámek Spiegel v Arnoltově u Březové a sokolovský zámek, jehož dnešní vzhled byl ovlivněn klasicistními úpravami provedenými v 19. století.

Největší koncentraci klasicistních staveb v Karlovarském kraji nalezneme v okrese Cheb, zejména ve Františkových Lázních. Toto město bylo založeno roku 1793 a jeho urbanistická koncepce i většina původní zástavby vznikaly právě v období klasicismu. Symbolem města je Františkův pramen s charakteristickým kruhovým pavilonem. K dalším významným stavbám patří kostel Povýšení svatého Kříže, který představuje jednu z nejvýznamnějších empírových (pozdně klasicistních) sakrálních staveb v České republice. Součástí lázeňského areálu jsou také Luisiny lázně, Kolonáda Solného a Lučního pramene a Nová kolonáda s Plynovými lázněmi, které navazují na klasicistní tradici města.

Vrcholnou ukázkou klasicistní architektury v Karlovarském kraji je zámek Kynžvart. Jeho dnešní podoba vznikla v první polovině století při přestavbě pro rakouského státníka Klemense Metternicha podle návrhu architekta Pietra Nobileho. Zámek vyniká pravidelnou kompozicí, monumentálním průčelím a harmonickým propojením s okolním krajinářským parkem. Je považován za jednu z nejvýznamnějších klasicistních staveb v České republice.

Klasicistní architektura Karlovarského kraje představuje důležitou součást kulturního dědictví regionu. Ačkoli je kraj znám především lázeňskými městy a historizující architekturou 19. století, právě klasicismus položil základy dnešní podoby mnoha významných měst a památek. Stavby z tohoto období dodnes připomínají dobu rozkvětu lázeňství i významné postavení regionu v evropském kulturním prostoru.

Karlovarský kraj patřil před druhou světovou válkou k oblastem s nejvyšším podílem německého obyvatelstva v Československu. V roce 1938 bylo území připojeno k nacistickému Německu jako součást Sudet a většina místních
Němců získala říšské občanství. Konec války v květnu 1945 proto přinesl zásadní změnu. Československé úřady
usilovaly o obnovení předválečného státu a zároveň o odstranění německého vlivu z pohraničí. Karlovarsko se stalo
jedním z hlavních center poválečného odsunu Němců.

Bezprostředně po osvobození panovala v regionu napjatá atmosféra. Mnoho Čechů vnímalo místní německé
obyvatelstvo jako kolektivně odpovědné za rozbití Československa, nacistickou okupaci a válečné zločiny. Již v průběhu jara a léta 1945 docházelo k internacím, zabavování majetku a k tzv. divokému odsunu, tedy neorganizovanému
vyhánění Němců přes hranice nebo do sběrných táborů. Na Karlovarsku vznikla řada internačních a pracovních
zařízení, v nichž byli Němci soustřeďováni před dalším transportem.

Právní rámec vysídlení vytvořily Benešovy dekrety, zejména dekret č. 33/1945 Sb., o ztrátě československého
občanství osob národnosti německé a maďarské a následná opatření týkající se konfiskace majetku a pracovní
povinnosti. Němci byli evidováni, označováni zvláštními průkazy a často zařazováni do pracovních skupin. V mnoha
obcích Karlovarska museli odevzdat majetek a připravit se na odsun.

Organizovaný odsun začal na Karlovarsku počátkem roku 1946 na základě rozhodnutí vítězných mocností na
Postupimské konferenci. Transporty směřovaly především do americké okupační zóny Německa. Z nádraží v Karlových
Varech, Chebu, Sokolově a dalších městech odjížděly vlaky s tisíci lidí, kteří si mohli vzít jen omezené množství
osobních věcí. Podle dobových údajů opustilo během organizovaného odsunu území Karlovarska více než 350 tisíc
Němců.

Vysídlení zásadně změnilo charakter regionu. Mnohé obce přišly během několika měsíců o většinu obyvatel.
Následovalo rozsáhlé dosídlování českým a slovenským obyvatelstvem z vnitrozemí, reemigranty z Volyně, Rumunska
či Jugoslávie a také lidmi, kteří přišli za prací do pohraničí. Přesto se řadu let nedařilo nahradit původní počet obyvatel
ani obnovit hospodářský život v plném rozsahu. Některé vesnice zanikly úplně a kulturní kontinuita oblasti byla
přerušena.

Odsun německého obyvatelstva z Karlovarského kraje patří dodnes k nejdiskutovanějším kapitolám českých dějin.
Historici se shodují, že šlo o důsledek nacistické okupace, válečných zkušeností a poválečných politických rozhodnutí,
zároveň však upozorňují na lidské utrpení, které odsun provázelo. Současný výzkum se proto snaží zkoumat nejen
politické a právní souvislosti odsunu, ale také osudy jednotlivých lidí, kteří byli nuceni opustit kraj, v němž jejich rodiny často žily po staletí.

Konec druhé světové války přinesl obyvatelům dnešního Karlovarského kraje dramatické dny plné nejistoty, pohybu
ustupujících německých jednotek a očekávání příchodu spojeneckých vojsk. Na rozdíl od většiny území
Československa, které osvobodila Rudá armáda, se rozhodující část Karlovarska ocitla v prostoru postupu americké 3.
armády generála George S. Pattona. Právě američtí vojáci vstoupili do většiny měst a obcí dnešního kraje a ukončili
zde šestiletou nacistickou okupaci.

První americké jednotky vstoupily na území předmnichovského Československa již 18. dubna 1945 v prostoru Ašského
výběžku. Odtud pokračovaly směrem na Cheb, který se stal prvním významným městem dnešního Karlovarského
kraje, o něž se vedly boje. Dne 25. dubna 1945 byl Cheb po bojích dobyt americkými jednotkami a stal se důležitou
základnou pro další postup do vnitrozemí.

Americká vojska tehdy disponovala značnou převahou v technice i letectvu. Kolony tvořily tanky M4 Sherman, lehké
tanky M24 Chaffee, obrněné automobily M8 Greyhound, polopásové transportéry M3 Half-track a stovky
nákladních automobilů. Na konci války již německé jednotky v oblasti nedokázaly klást souvislý odpor. Jejich hlavním
cílem bylo dostat se do amerického zajetí a vyhnout se zajetí sovětskému.

Po dobytí Chebu postupovali Američané dále na východ a severovýchod. V posledních květnových dnech války
osvobodili Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Sokolov, Loket, Horní Slavkov, Nejdek, Bochov, Žlutice, Toužim,
Ostrov i Jáchymov. Ve většině těchto měst již neprobíhaly rozsáhlé boje, ale situace byla stále nebezpečná. V krajině
se pohybovaly ozbrojené skupiny ustupujícího Wehrmachtu a jednotek SS, které se snažily proniknout na západ.

Zvláštní postavení měly Karlovy Vary. Podle dohod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem mělo město připadnout
do prostoru určeného pro postup Rudé armády. Američané proto zpočátku zastavili u Lokte. Dne 8. května však vyslali
do Karlových Varů malou skupinu, která pomohla předat správu města českému národnímu výboru a zajistit pořádek.
Hlavní sovětské jednotky dorazily až 11. května, kdy už bylo město několik dní pod českou správou a bez německé
moci. Proto otázka, kdo Karlovy Vary osvobodil, bývá dodnes předmětem diskusí. Historické dokumenty však potvrzují,
že Američané byli ve městě dříve a sehráli klíčovou roli při převzetí moci.

Na rozdíl od rozšířené představy se Rudá armáda na území dnešního Karlovarského kraje objevila jen v omezeném
rozsahu. Sovětské jednotky postupovaly přes Krušné hory od Chomutova a Saska a vstoupily především do některých horských oblastí na severovýchodním okraji kraje. Mezi nejvýznamnější místa osvobozená Rudou armádou patřily Boží Dar, Potůčky a Horní Blatná. Sovětští vojáci se objevili také v některých menších horských obcích Krušných hor, kam postupovali od Kadaně, Chomutova a z prostoru dnešního Ústeckého kraje. Většina území, včetně Chebu, Sokolova, Karlových Varů, Ostrova, Jáchymova a Nejdku, byla obsazena americkou armádou.

Po skončení bojů se Karlovarsko stalo místem setkání dvou vítězných armád. Na březích Ohře, v Karlových Varech i
dalších městech se setkávali američtí a sovětští vojáci. V květnu a červnu 1945 zde panovala zvláštní atmosféra. V
ulicích bylo možné potkat americké Shermany vedle sovětských T-34, zatímco tisíce německých vojáků proudily do
zajateckých táborů. Později se podle spojeneckých dohod americké jednotky stáhly a celý kraj se stal součástí
poválečného Československa pod sovětskou sférou vlivu.

Z historického hlediska lze říci, že přibližně 90 až 95 procent rozlohy dnešního Karlovarského kraje osvobodila americká armáda. Rudá armáda osvobodila především menší pás horského území v Krušných horách na severovýchodním okraji kraje. Karlovarský kraj tak představuje jeden z mála regionů České republiky, kde hlavní tíhu osvobozovacích operací nesly americké jednotky, zatímco role Rudé armády byla ve srovnání se zbytkem republiky výrazně menší.

Osvobození Karlovarského kraje tak představuje jednu z nejzajímavějších kapitol českých dějin druhé světové války.
Na rozdíl od většiny republiky zde byli prvními osvoboditeli vojáci americké armády. Jejich postup od Aše a Chebu
přes Sokolovsko až ke Karlovým Varům a Krušným horám znamenal definitivní konec nacistické moci v západních
Čechách a návrat svobody do regionu po šesti letech okupace.

Krudum (někde uváděný pod starším názvem Chrudim) je významný vrchol Krásenské vrchoviny, která leží v severní části Slavkovského lesa. Nachází se 2 km jihovýchodně od Hruškové a 5 km západně od Horního Slavkova, těsně za hranicí CHKO Slavkovský les. Hora je dnes souvisle zalesněna smrkovými monokulturami. Je však také opředena množstvím záhad a pověstí.

Název Krudum je unikátní a pochází již z keltského období a často byl zapisován ve zkomoleném tvaru: Crutum, Krutum, Crutam, nebo Gruthum. V roce 1947 se však nově příchozí obyvatelé (za vysídlené Němce) domnívali, že je germánského původu, a proto horu přejmenovali na podobně znějící Chrudim.

Na státních mapách se vrchol nazýval i Tábor, tento název je doložen ve vydáních z let 1955, 1977 a 1980. Název Chrudim je doložen ve vydáních státních map z let 1980 a 1990. Přičemž jen na vydání z roku 1990 je uveden pouze název Chrudim. V ostatních vydáních jsou v různých kombinacích uvedeny všechny tři názvy.

Název Krudum se oficiálně opětovně začal používat od 1. ledna 2009. Změnu názvu iniciovala obecně prospěšná společnost Krudum ve spolupráci s městským úřadem Horní Slavkov, který v roce 2008 podal žádost na přejmenování hory k Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu.

Krudum má celkem 3 vrcholy: Krudum – hlavní vrchol, 839 m n. m., souřadnice 50°8ʹ24ʺ s. š., 12°43ʹ30ʺ v. d. Na tomto vrcholu je tzv. Francouzský kámen, což je starý geodetický bod z prvního topografického měření v Rakousko-Uhersku. V průběhu roku 2002 se na něm krátce objevil tepaný železný kříž, protože ten, kdo jej na stélu umístil se domníval, že se jedná o podstavec božích muk. Krudum – JV vrchol, 838 m n.
m., souřadnice 50°8ʹ12ʺ s. š., 12°43ʹ41ʺ v. d. Je vzdálen od hlavního vrcholu 430 m a SV od něj stojí rozhledna Krudum. Krudum – JJZ vrchol, 832 m n. m., souřadnice 50°8ʹ13ʺ s. š., 12°43ʹ18ʺ v. d. Je vzdálen od hlavního vrcholu 420 m.

Vrch Krudum je suk budovaný granity karlovarského žulového masívu na zdvižené kře nad zlomovým svahem do Sokolovské pánve.

Na fotografii vrcholu pořízené v roce 1894 členem turistického chebského spolku Aloisem Johnem zobrazena poměrně mohutná dřevěná věž. O věži nejsou dostupné žádné další informace kromě toho, že na ní mohlo vystoupat maximálně 10 lidí.

Na vedlejším, jihovýchodním vrcholu Krudumu (838 m n. m.) byla v roce 1932 otevřena 10 m vysoká kamenná rozhledna zvaná Kempfova věž. Byla pojmenována na počest místního rodáka, lékaře Andrease Kempfa, který žil v nedalekém Třídomí – dnes již zaniklé osadě na úpatí hory. Po druhé světové válce přestala být rozhledna udržovaná a v roce 1981 byly zbytky zdiva srovnány se zemí podnikem Státní statky Rovná.
Kempfovu věž připomíná pamětní deska umístěná na skalním útvaru poblíž místa, kde věž stála.

V roce 2008 (oficiální otevření 15. října 2008) byla poblíž jihovýchodního vrcholu zpřístupněna třetí rozhledna. Jedná se o ocelovou příhradovou konstrukci vysokou 59 m s vyhlídkovou plošinou umístěnou ve výšce 29,5 m, která primárně slouží pro telekomunikační účely.

18. června 1833 se v Karlových Varech narodil Ludwig Moser, první ze synů židovského obchodníka a podnikatele Lazara Mosera. Roku 1848 Ludwig Moser vstupuje do učení v dílně uznávaného rytce skla Antona Heinricha Mattoniho, jednoho ze zakladatelů tradice rytého skla v Karlových Varech. Roku 1850
Moser rozvíjí své řemeslné i obchodní zkušenosti u významného pražského obchodníka sklem Wilhelma
Hoffmanna; v Praze současně navštěvuje kreslířskou školu na Akademii, vedenou Christianem Rubenem. Moser v roce 1853 nakrátko pobývá v Karlových Varech, poté jako rytec skla pracuje v Sasku, následně v Berlíně, kde jsou jeho rytiny s loveckými a ornamentálními motivy chváleny a úspěšně se prodávají.

Nově nabyté uměleckořemeslné zkušenosti i přesvědčení o vlastních podnikatelských schopnostech Mosera povzbudily v rozhodnutí se osamostatnit. Roku 1855 se vrací do rodných Karlových Varů a od A. H. Mattoniho si na Staré louce pronajímá butik. Butiky, malé krámky či stánky na nábřeží řeky Teplé v centru Karlových Varů sloužily k sezónnímu prodeji upomínkových předmětů. Rytci skla zde lázeňským hostům nabízeli hotové skleněné předměty nebo rytinou na počkání doplňovali číšky a poháry nápisy, monogramy nebo věnováním.
Složitější ornamentální nebo figurální výzdoba, veduty a pohledy na karlovarskou architekturu nebo znaky
pro zámožnější klientelu vznikaly na objednávku.

Ludwig Moser zvažuje všechny možnosti a perspektivy, které rychlý rozmach Karlových Varů nabízí, a roku 1857 se rozhoduje založit si vlastní živnost. V domě Město Výmar (Zámecký vrch 500) uprostřed Karlových Varů si ve věku svých necelých čtyřiadvaceti let zřizuje ryteckou dílnu a obchod sklem. Položil tím základ výroby dnes světově proslulého skla – skla Moser.

18. června 1858 se Ludwig Moser žení s Lottivulpou Sarou Benedictovou (?–1869), dcerou obchodníka Hermana Benedicta. V následujících letech se jim narodili synové Rudolf, Arthur, Friedrich, Oskar a Ernst a dcera Mathilde.

V roce 1862 Ludwig Moser nabízí sklo ve své první prodejně v domě Zlatý klíč na Mlýnském náměstí v blízkosti karlovarské kolonády. O zaměření a šíři Moserových obchodních aktivit a prodejní nabídce v té době vypovídají četné reklamy v karlovarském tisku.

Během prvních deseti let existence živnosti se Moserovi podařilo vytvořit prosperující, na pevném základu
stojící firmu, zaměstnávající na padesát pracovníků. O Moserově rychlém rozmachu zřetelně svědčí také zřízení nového, většího a reprezentativního obchodu v domě Červené srdce, výhodně položeného na nejrušnější lázeňské promenádě; prodejna zde sídlila po 130 let.

Ludwig Moser se 22. listopadu 1870 žení s Julií Meyerovou (1848–1922), dcerou karlovarského lékaře Davida Meyera. Narodili se jim čtyři synové – Gustav, Karl, Leo a Richard.

V roce 1871 Moser propaguje své sklo v centru rakousko-uherského mocnářství, na reprezentativní výstavě uměleckých řemesel v Museu für Kunst und Industrie ve Vídni je jeho sklo oceněno bronzovou medailí. Firma stále rozšiřuje produkci, zaměřuje se výlučně na zpracování a prodej nápojového a dekorativního skla – v inzerátech poukazuje „na všechny druhy krystalového skla a skleněného zboží, jemné mušelíny právě tak jako na těžké broušené krystalové zboží“ a nabízí „umělecky prováděné znaky, monogramy a všechny druhy
gravírování a malby“. V dobových firemních adresářích uváděná obchodní zastoupení v Londýně, Paříži, New Yorku a Petrohradu napovídají o hlavních směrech exportu moserovského skla. Moser zaměstnává již přes pět desítek pracovníků, mezi nimi rovněž špičkové karlovarské rytce skla, kterým poskytuje možnost a podmínky k uplatnění jejich řemeslných schopností. Ke spolupráci získává také J. F. Hoffmanna (1840-1900), považovaného za nejlepšího a nejznámějšího z karlovarských rytců skla 2. poloviny 19. století.

Na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873 Ludwig Moser poprvé představuje své sklo v mezinárodní konkurenci. Pozornost přitahují zejména poháry s rytými žánrovými figurálními scénami a loveckými náměty, k nimž byly jako předlohy využity grafické reprodukce děl tehdy oblíbených a uznávaných malířů Wilhelma von Kaulbacha a Friedricha Gauermanna. Účast na výstavě byla oceněna Medailí za zásluhy, následně bylo
rakousko-uherským císařem Františkem Josefem I. Ludwigu Moserovi uděleno právo používat titul c. k. dvorní dodavatel. Prestižní postavení a pro další úspěšný rozvoj firmy potřebné potvrzení prvotřídní úrovně výrobků Mosera oficiálně zařadilo mezi nejlepší výrobce skla v Rakousku-Uhersku.

Roku 1876 Moser vystavuje na Centennial Exposition v americké Filadelfii, mezi hlavní exponáty nově patří také malované sklo. Moserovou doménou bylo sice ryté sklo, prozřetelně si však uvědomoval nutnost rozšířit nabídku o další, soudobé stylové snahy odrážející a zákazníky žádané typy výrobků. Zřetelným dokladem Moserovy cílevědomé snahy je barevnými emaily malované sklo. Bylo vyráběno v malířské dílně, kterou počátkem sedmdesátých let Moser založil přímo v jednom z tradičních center severočeské sklářské výroby v
Mistrovicích u České Kamenice.

Pokračování napínavého vývoje …